Den už má na kaháku, já tu stojím sám.
Pod zimním chladném vánku smutnou duši mám.
Ty stavby z betonu prý měly chránit nás.
Až přijde naše chvíle, až přijde ten čas.
Na tohle území vyrostly pevnosti jako pevná síť betonových hranic.
Symboly snažení, symboly hrdosti nakonec pak stejně byly na nic a jsou tu dál.
Pevnosti zvučných názvů, jak je život psál.
Smolkov, Porel, Haníčka, Adam a tak dál.
Orlík, Pouda, Šibenice, znávý Dobrošov.
Je to víc jak půl století nenacházným slovím.
Tenkrát je stavěli hrdí a rozhodní.
Dátové od rodin, co k válce jsou nevhodní.
Každý čekal na rozkaz a pak smutně domů šel, když celou tu dobu žádný rozkaz nepřišel.
Na tohle území vyrostly pevnosti jako pevná síť betonových hranic.
Symboli snažení, symboli hrdosti nakonec pak stejně byly na nic a jsou tu dál.
Se zbraní v ruce chtěli bránit svojí zem.
Neváhali postavit se čelem proti všem.
Jako věčné memento teď do oblaků ční betonové hranice a pocit zklamání.
Na tomhle území vyrostly pevnosti jako pevná síť betonových hranic.
Symboli snažení, symboli hrdosti nakonec pak stejně byly na nic a jsou tu dál.
A jsou tu dál.