A nocí světelku ješ vždy, když bloudím,
a lůdím ze tmyl's.
A malý řůslo do palet se vkrádáš,
a zas
mez rty mi změníš v jiných vění.
Ten rým,
co mám,
na váhách
tíhu snění
a já.
Pak z hlubin moří tě vesmír stvořím,
z rytmu dicha,
hlas, co dýchá, a z vodní pěny
tělo ženy.
A nocí světelku ješ vždy, když změním,
změním se v tón
všech harmonií v symfoniích.
Jak zvon rozezníš mě a vrostříš těné světy,
co v nás tiše spí.
Se rozložíš v dvalekní nové květy,
já vím,
vím,
vím.
Pak z hlubin moří tě vesmír stvořím,
z rytmu ticha,
hlas, co dýchá, a z vodní pěny
duši ženy.
Pak z hlubin moří tě vesmír stvořím,
z rytmu ticha,
hlas, co dýchá, a z vodní pěny
tělo ženy.
Pak z hlubin moří tě vesmír stvořím,
z rytmu ticha,
hlas, co dýchá, a z vodní pěny
duši ženy.