Táborák zvolná, zhasíná, osada už jde spát,gitara tiše doznívá, do duše padá chlada snaříčký šerif u šlíně ruku volá v listách,pistole chová na klíně, brouká si v temnotách.Když jsem byl mlád, bývala Askalonanejhezčí osadou, kterou jsem znal.Jak často krát jí žila Askalonadivokou náladou, jež Bůh nám přál.Však sláv je pistolí, půjzlo na dozvání,ale se mne učí do vlčí volání.Já půjdu spát, však lajka Askalonymusí nad mým hrobem na věky vlát.Vyschly už láhle na stole, pohasl ohňům žár,šerif své staré pistole pověsil na stožáka na vlajku smutně střežívá, kytaru pohladía jeho hláva šedivá, vzpomíná na mládí.Když jsem byl mlád, bývala Askalonanejhezčí osadou, kterou jsem znal.Jak často krát jí žila Askalonadivokou náladou, jež Bůh nám přál.Však slávě pistolí už zvolna dozvání,ale se mne učí do vlčí volání.Já půjdu spát, však lajka Askalonymusí nad mým hrobem na věky vlád.